Divoký východ

Narodila jsem se v nejjižnější části Slovenska. V divokém a odlehlém koutu země, kde se slévá slovenská a maďarská krev, tvořící třaskavou směs nesmírně silných emocí, které jsou jako zdejší víno, rudé, opojné, vhánějící červeň do tváří. Převážnou část dětství jsem díky tomu, že jsem nechtěla chodit do školky a pokousala soudružky učitelky, trávila u babičky a dědečka z maminčiny strany. Ve stoletém domě jsem prožívala magický realismus, jako z Márquézových knih. V neděli jsme sice chodili do kostela, ale pak, když měla babička pocit, že na mě nějaká bába hodila zlý pohled, hasila zápalky ve svěcené vodě a potírala mi oči a čelo proti uřknutí. Při setkáních jsem poslouchala historky o duších, které chodily po domech, o zázraku, kdy mladá žena ze vsi spatřila panenku Marii, či o tom, jak se ještě v té době při orbě nalézaly kosti padlých ruských vojáků na poli. Chodívala jsem s babičkou na hřbitov a dávala kytičky na zapomenuté dětské hroby. Dědeček a babička mě brali do svých světů. Ať už to byla babiččina kuchyně plná omamné vůně, komora, kde se sušily bylinky i klobásy a kočka zde rodila koťata či tichý majestát kostela plný zbožných modliteb. Dědeček mi vyprávěl příběhy plné tajemných krajin a magie z dob, kdy jezdil jako profesionální boxer po světě. Občas se ve svém vyprávění dotkl i doby, kterou strávil v ruském gulagu, odkud se mu podařilo utéct, ale mám pocit, že kousek jeho duše tam zůstal uvězněn navždy. Naučila jsem se naslouchat příběhům, viděla jsem záhy bolest, slzy, radost a lásku, krutost a odpuštění. Cítila jsem smrt, která občas prošla kolem mě. Vidím jako dnes sebe jako malé děvčátko, které nese psa, jehož krev se jí vsakuje do šatů, tvář špinavá od slz a prachu. A pak si Smrt vzala i milovaného dědečka. Zůstala jen schránka v obleku, v rakvi, bez bot. Vůně roztopeného vosku, tlumené světlo, ticho a můra narážející do okenního skla.

Pletené kamaše

Vzpomínky na rodiče jsou mlhavé, jen občas vystoupí nějaká ostrá hrana. Scéna plná barev a emocí, lásky, strachu, tichého cvakotu pletacích jehlic, jak maminka pletla, čekajíc dlouho do noci, až táta přijde domů a potrestá ji za svůj špatný den. Sluneční paprsky pronikající mezi větvemi stromů, maminka se směje, má rozpuštěné temně kaštanové vlasy, krásné šaty a objímá mě. Ty šaty si už nikdy nevzala, táta je rozstříhal a hodil do koše. Nevím, zda mě táta měl rád, myslím si, že mě spíše toleroval, jeho bratři měli syny, jen on měl tu smůlu na holku. Táta měl svůj svět plný zloby, hořkosti, rodové agrese. Nedokázal vystoupit z kruhu jinak, než že si jednoho dne, kdy my už byly s maminkou daleko, vzal život.

Maminka mě odvedla velmi daleko od domova, od prarodičů od přátel, od všeho, co jsem do té doby znala. Odvedla mě, aby mě i sebe ochránila před hrozbou, kterou představoval táta. Nechala mě růst, poskytla mi jídlo, střechu nad hlavou, ale citově se uzavřela, žijíc dál ve své minulosti, bolesti a zklamání. Bylo mi devět, sama v novém světe, nové škole, bez magie, bez známých vůní a konejšivého vyprávění. Drsný svět krutých dětí a lhostejných dospělých. Hledání místa kam patřím, odpovědi kdo jsem a kde je má hodnota, pokud vůbec nějaká je. Opustil mě snad babiččin Bůh? Nebo jen neví, kde mě hledat? Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že proplakat doma celé dny nevyléčí mé spolužáky ze zlomyslnosti, že máma nebude za mnou stát v parku a bránit mě před většími dětmi, pro které byla zakřiknutá holka ostříhaná podle hrnce ideální cíl, jsem pochopila, že jediný, kdo s tím něco může a musí udělat, jsem já sama.

Odvaha přivádí pomocníky a průvodce skoro jako v pohádce, laskavé dospělé i děti, kteří vám pomohou se zvednout, když vás někdo uhodí, dají vám vodu, když tu vaši někdo vylije. Lidi, kteří jsou otevření a přijímají vás i v těch doma pletených kamaších, kterým se kluci ze školy smějí. Vybudovala jsem si iluzi osobnosti, stvořila dívku, která se co nejvíce měla podobat tomu, kým jsem. Hodně, ale opravdu hodně jsem četla, hledala v knihách odpovědi, ale jak už to bývá, nalézala jsem spíše další otázky. Hledala jsem Boha všude, mezi katolíky, buddhisty, hinduisty, čaroději, wiccany, Kelty, mezi filosofy, esoteriky. A On tam všude byl, jen mu různá společenství dávala různá jména a podoby. Byl jako panenka, kterou si lidé převlékali dle své nátury a tradice. 

Kolo života

Celé mé dospívání byla cesta k nalezení mého já, ke smyslu života. Kdybych tak věděla, že cesta bude ještě dlouhá, trnitá, plná špatných odboček. Přišla první velká láska, která odpovídala tomu, jak málo jsem si sebe vážila a dovolila jsem jiným, aby určovali mé hranice, mou hodnotu. Byla jsem "s někým", ale stejně sama. Často jsem bojovala s pocitem, že můj vztah i život není k ničemu, je beze smyslu, bez hodnoty. Že jsem se narodila omylem, proklouzla jsem mimo Boží plán. Tohle se stane, když vás jako malé dítě vyrvou z kořenů a nechají vás ležet jen tak na hlíně, napospas spalujícímu slunci neznáma, bez vláhy sdílení, bez konejšivého stínu léčivých rozhovorů. Ale já to vše zvládla, přežila jsem, opět jsem našla způsob, jak pomalu nacházet smysl bytí, jak sílit a růst.

Bylo mi třicet, když jsem potkala svého budoucího muže a to už s myšlenkou, že pro mě rodinný život, po kterém jsem tak moc toužila, není. Prožili jsme spolu dvanáct let. Pro mě to byla důležitá transformační škola. Někteří lidé z nás dostávají to nejlepší a jiní nám dávají dar bolesti. Oba druhy lidí jsou pro nás požehnáním, ale je těžké přijmout a pochopit, jak moc důležitým. Vše má svůj smysl a je určitý řád, který nemůžeme obejít, i když se o to lidé stále pokoušejí a hledají instantní řešení a zkratky. Naše partnerství bylo jedním z mých životních milníků, které mě dostaly tam, kde jsem, zpátky k sobě, zpátky do své rodové síly a odvahy. Někde na společné cestě jsem se ztratila, zapomněla na sebe, na to, že každý z nás má svou hodnotu už jen tím, že je. Zapomněla jsem, že žena je hodna úcty, lásky a péče, stejně jako muž je hoden respektu, lásky a podpory. Jako ve většině svazků muže a ženy, také my jsme očekávali dítě, radost, nové světlo. Jenže místo světla nastala tma, smrt tam,  kde se ještě ani pořádně nerozeběhl život. Půl kila tkání, tlukoucího, nemocného srdce. Tma. Dlouho tma a pocit, že pokud existuje peklo, tak jsem se do něj vydala na průzkum a možná se z něj nevrátím. Vrátila jsem se a po čase přivedla na svět syna, dar, neboť každé dítě je darem, požehnáním. Přichází, abychom se navzájem učili bezpodmínečné lásce, pokoře a úctě k životu. Děti nám lépe než kdokoli a cokoli jiného ukazují, kým jsme, ale i to, kým bychom mohli být. Učí nás lásce i síle postavit se jim v jejich závislosti na nás a být jim pevnými průvodci do života.

Být dospělá znamenalo nést zodpovědnost za svůj život se všemi jeho aspekty i za cenu toho, že možná přijdu o vše, co jsem do té doby vybudovala, že možná na vše zůstanu sama. Znamenalo to, že jsem si byla vědoma rizika bolesti a trvalých jizev. Vědoma si propasti, vedle které kráčím ve tmě. 

Roztáhnout spálená křídla

Rozhodla jsem se odejít z partnerství, které mi už dalo vše, co mi dát mohlo a které už bylo jen jhem, nikoli přínosem. V té době se k nám opět nastěhovala paní Smrt. Vyslechla jsem si v neosobní ordinaci ortel pro mou maminku. Měsíc, možná dva. Žena, která mě přivedla na svět, schoulená vedle mě jako malé dítě, žena, která mi ukázala, jak silný a hrdý dokáže člověk být i když je od malička lámán, žena, která mě svým mlčením naučila naslouchat lidem a svou pokorou mi dala příklad toho, že laskavost si lze zachovat za každých okolností. Být průvodkyní umírající mamince byla jedna z největších spirituálních zkušeností mého života. Náš vztah byl komplikovaný, ale nikdy v něm nechyběla láska, ač víceméně nevyřčená. Tichá bolestná objetí, slzy vpíjející se do noční košile, ustrašená opatrnost při aplikaci morfinu a tiché modlitby za zmírnění bolesti a utrpení. Syn, bylo mu tenkrát necelých deset let, pečoval o maminku se mnou, stejně jako ona o něj pečovala, když byl malý. Maminka odešla před Vánoci, v pokoji cinkalo andělské zvonění, na stěnách tancovalo světlo svíček, ve vzduchu se vznášela vůně kořeněného oleje a venku mrzlo. Odešel i kus mě, ale jak jsem poznala posléze, velký kus maminky ve mě zůstal. Kus její odvahy, síly a laskavosti. 

Proběhl rozvod. Museli jsme se synem opustit dům, kde vyrůstal. Museli jsme se rozloučit se zvířecími přáteli, které jsme milovali a najít jim nové domovy. Věděla jsem, jaké to je, když se vám rozpadne svět jako vetché kulisy a kolem je noc. Věděla jsem, že syn mě potřebuje a já tady musím být plně přítomna pro něj, pro jeho bolest, strach a utrpení, bez ohledu na tu mou.

Svět, ve kterém jsem žila, místo, o které jsem pečovala, zvířata, se kterými jsem sdílela život, to vše bylo pryč. Pomalu mi ze života vymizeli i ti, kteří se tvářili jako kamarádi. Jen pár opravdových přátel přišlo s otázkou, zda mohou pomoci a zůstali mi nablízku, kdybych je potřebovala. Pomalu se začaly otevírat nové cesty, nová přátelství. Potkávala jsem úžasné lidi, kteří se mnou sdíleli své silné příběhy, odkrývali své rány. Bylo to jako zázrak, přes ten těžký nános popela ze spálené minulosti jsem někde hluboko uvnitř cítila radost a vděk. Vděk za to, že už po několikáté na své životní cestě roztahuji spálená křídla s vědomím, že se mohu pokusit žít svůj autentický život tak, abych naplnila své poslaní, se kterým jsem přišla na tento svět. Abych byla laskavou průvodkyní těm, kteří hledají svou sílu, světlo a cestu, stejně jako jsem ji hledala já.